“Proti legalizaci obsazených prostor” je text přeložený z webu zinedistro.org
Brzy by měla vyjít PDF a tištěná verze u Pocket edition.
autor: El Paso Occupato a Barocchio Occupato
ÚVOD PŘEKLADATELE ANGLICKÉ VERZE
Tento text poprvé vyšel v roce 1995 jako brožura určená obsazeným prostorům a sociálním centrům v Itálii, kterou vydala dvě anarchistická obsazená centra. V několika letech předtím vzniklo hnutí usilující o legalizaci některých obsazených prostor, které se soustředilo především kolem milánského sociálního centra Leoncavallo (dnes známého jako jedno z míst, odkud vzešly hnutí Ya Basla! a Tute Blanche). Od samého počátku se toto hnutí za legalizaci nezabývalo pouze vyjednáváním se státními institucemi, ale také vytvářením spojenectví s konkrétními stranami oficiální levice. Skutečnost, že první sociální centra, která se do tohoto hnutí zapojila, byla součástí hnutí Autonomia, odhaluje čistě instrumentální povahu jejich decentralismu a autonomie. Legalizovaná sociální centra jsou nyní všechna stoupenci té či oné levicové strany. V tomto textu autoři nejprve nastíní vlastní důvody, proč se rozhodli provádět okupace, a poté zkoumají důsledky legalizačního hnutí z hlediska nedávné historie squattingu v Evropě a z hlediska dopadů vyjednávání a kompromisů s institucemi moci na projekt sebeorganizace, zejména na ty prostory, které legalizaci, kompromisy a vyjednávání s mocí odmítají.
Lze se oprávněně ptát, jaký smysl má překlad takového textu. Situace v Itálii a ve zbytku Evropy se výrazně liší od situace ve Spojených státech. Veřejné a otevřeně nepřátelské okupace, k nimž docházelo po celé Evropě, jsou zde velmi vzácné, přičemž nejviditelnějším příkladem je hnutí squatterů na Lower East Side v New Yorku. Rozhodně není mým cílem podporovat bezmyšlenkovité napodobování evropských či konkrétně italských okupací. To by nebylo ani možné, ani žádoucí.
To, co mě na tomto textu spíše zajímá a co považuji za hodné diskuse mezi anarchisty ve Spojených státech, je pojetí sebeorganizace (nebo sebeurčení) [Italské slovo autogestione se nejčastěji překládá jako „samospráva”, v americkém anarchistickém prostředí se však tento termín obvykle vztahuje na řízení podniků jejich pracovníky, což je představa příliš úzká na vizi zde vyjádřenou. Vize zde spočívá v autonomním vytváření celistvosti existence, a tedy života a světa bez podniků – bez oddělených sfér produktivity, a tedy bez sociálního vztahu práce. Proto jsem se v mém překladu rozhodl použít obecnější termíny „sebeorganizace” a „sebeurčení”.] vyjádřenou autory tohoto textu, koncepci, která velmi jasně ukazuje, že projekt, jehož existence závisí na institucích, na mocenských strukturách, nelze skutečně nazvat sebeorganizovaným.
Dále jasně rozlišují mezi projekty revolučního sebeurčení, které jsou antipolitické, protože vycházejí z přání těch, kdo je vytvářejí, a radikálními politickými projekty. Jelikož je politika ve skutečnosti uměním kompromisu a vyjednávání, ti, kdo takové projekty realizují, upřednostní efektivitu před touhou a v určitém okamžiku pravděpodobně budou vyjednávat s těmi, kdo jsou u moci, a hledat své místo v politickém rámci. Ti, kdo zakládají své projekty na touze vytvořit celou svou existenci podle vlastních podmínek proti jakékoli nadvládě, však takový kompromis a vyjednávání nutně odmítnou a vyhýbají se jakémukoli dialogu s vládnoucími silami, ledaže by k tomu byli donuceni.
Koncepce sebeorganizace a povaha anarchistických i jiných samosprávných projektů, zkoumání dopadů kompromisů na tyto projekty a obtížnosti jakékoli centralizované organizace pro ty, kdo se snaží realizovat sebeorganizované revoluční projekty – to vše má význam v souvislosti s jakýmkoli anarchistickým projektem a jakýmkoli samosprávným projektem vzpoury. Zveřejňuji text v naději, že tím podnítím diskusi, pokud jde o naše vlastní projekty.
-WL
Úvod: Žít svobodně, nebo zemřít
Naším snem je žít svobodně a zničit každou formu zavedené moci a každou hierarchii, neboť ty jsou popřením tohoto snu.
Pro nás nelze svobodu oddělit od potěšení. Jsme proto ochotni vynaložit obrovské úsilí, abychom dosáhli svobody a potěšení, přičemž si uvědomujeme, že svoboda neexistuje v obětování a sebezničení.
V tomto smyslu je nejúplnějším zážitkem, který si nyní dovolujeme jako extravaganci života, sebeorganizace, která dává prostor přímé akci, chápané jako otevřený, kolektivní a expanzivní zážitek, který kašle na hranice, které stát vytyčil mezi legalitou a ilegalitou.
Obsazení opuštěných prostorů spojuje tyto výsady a otevírá cestu, tím nejpřesnějším způsobem, k sebeorganizaci. Rozvoj sebeorganizace našich životů není možný bez podvracení existujícího.
SEBEORGANIZACE
je formou organizace anarchie, jejím pulzujícím srdcem. Seborganizace je možností nastolit řád vlastní existence v souladu s principem individuální odpovědnosti a metodou jednomyslnosti (rozhodně nikoli demokratickou metodou většiny).
Sebeorganizace nám nabízí možnost sjednotit oddělené sféry lidské zkušenosti, myšlení a jednání, manuální a intelektuální činnosti, abychom znovu získali celistvost, která nám byla odňata specializací činností vnucenou kulturou nadvlády.
Proto je sebeorganizace primární silou okupací a nepostradatelným předpokladem pro jejich rozvoj v subverzivním smyslu.
Již v roce 1988 napsali okupanti z El Pasa v bulletinu Sociálních center, že se stali hlavními aktéry svých akcí především proto, aby se bavili, především proto, aby v sobě našli uspokojení.
Okupace vychází z nutnosti uspokojit skutečné potřeby: potřebu domova, prostoru pro sebevyjádření, společenského života, nekomodifikace a překonání odcizujících pravidel institucí.
Právě tento zájem, touha uskutečnit tyto silné aspirace, které byly okupantům násilím odepřeny, je vede k překonávání represivních fází, k přecházení od vystěhování k vystěhování, od udání k udání, až se jim podaří otevřít prostor a skutečně zahájit kolektivní sebeorganizaci. A snášet útlak moci proti okupovaným prostorům (kontroly – vpády – nová udání).
Skutečnost, že okupanti egoisticky soustředí výsledek svých činů a vlastní organizace kolem sebe, je nejlepší zárukou autenticity toho, co říkají. A tak každý, kdo by chtěl učinit totéž, nachází novou cestu, která již byla prověřena. Aniž by se tedy museli zříkat politického boje, či spíše boje za zničení politiky, okupanti odmítají roli oddělené militantní avantgardy a prezentují se jako hlavní beneficienti své vlastní činnosti, přičemž se osobně vystavují riziku.
Velkorysost jejich životního experimentu a subverzivní důstojnost jejich návrhů se projeví ve výsledcích sebeorganizace uvnitř i vně squatu.
Okupanti, kteří jsou osobně zapojeni a již se nepohybují pouze na rovině ideologické abstrakce – na rozdíl od militantů politických kolektivů –, budou tak mít konečně tisíce dobrých důvodů bojovat za realizaci projektů založených na sebeurčení, jejichž protagonisté vidí bezprostřední zlepšení kvality života díky znovuzískání prostorů svobody, které jim byly mocnými odebrány.
Uvědomujeme si tak úplné překonání smutné a anachronické postavy politického ideologického militanta ze 70. let, která je zcela neslučitelná s dynamikou samoorganizace. A s jejím zmizením se bledé postavy politických kádrů a masového člověka na manévrech v ulicích, budoucích levicových voličů, ocitají v obtížné situaci. Dochází k jasnému zlomu s odcizením marxisticko-leninské matrice, která formovala 70. a 80. léta.
Je to facka masovosti, která předpokládá delegování a hierarchie, rozdělení rolí a rigidní organizaci. Facka kvantitativnímu přístupu jako ústřednímu standardu pro hodnocení všech iniciativ a myšlenek.
Úder do tváře kvantitativnímu pojetí, ať to stojí, co to stojí, které tvoří základ velké části politické propagandy davu.
SMRT SEBEORGANIZACE V UZAVŘENÉM PROSTORU
Sebeorganizace je nezbytným předpokladem pro rozvoj subverzivní praxe společenského života. To se jasně ukazuje při okupacích.
Sebeorganizace však umírá, je-li uvězněna ve zdech okupovaného prostoru. Subverzivní svobodomyslná teorie a praxe se nemohou vyčerpat v zachování prostoru, ani toho obsazeného. Jejich rozvoj vylučuje statický rozměr.
Samotná idea sebeorganizace je nepochopitelná, pokud není rozšířena na všechny aspekty života a nemůže akceptovat uvěznění mezi čtyřmi stěnami. Je-li omezena, stává se sebeorganizace nevyhnutelně sebeorganizací bídného života, sebeorganizací ghetta.
Lapání po drobkách, které spadnou z hostiny mocných, zatímco je třeba znovu dobýt celý svět, je projevem ubohé snahy o sebezáchovu, která je nám cizí a která naopak vyhovuje plánům ovládání a znovuzískání moci ze strany těch, kdo jsou u moci.
Zkušenosti sociálních center a obsazených prostorů z 80. let v Itálii i na mezinárodní úrovni poskytují jasný obraz smutného konce, ke kterému dospěla sebeorganizovaná realita, která se uzavřela do sebe.
Fáze, kterými toto sebevyhynutí procházelo, se vyznačují velkým nedostatkem aktivity směřující k vnějšímu světu. Zejména pak politické aktivity. Veškerá politická činnost, vnímaná jako kořen korupce, je démonizována a označována – ne zcela neprávem – za zbytečnou, obětní činnost.
V tomto bodě se specializujeme na zdůrazňování jiných klecí, jako je umělecká/řemeslná kreativita, vlastní stavba, vlastní produkce, kolektivní práce nebo zábava – sex, drogy, rock’n’roll.
Zvláštnost a specializace sebeorganizátorů na jednu či několik z těchto činností jsou odděleny od zbytku života, kterému čelíme pouze individuálně, když nám vtrhne přímo do tváře. Mezi prvními politickými formami, které se hroutí, je shromáždění, které se začne jevit jako zbytečná ztráta času. V skupině několika jednotlivců je nadbytečné, ale vždy užitečné pro upovídané druhořadé vůdce. Právě kvůli svým omezením je shromáždění vždy vyčerpávající. Zůstává nástrojem konfrontace a kolektivního rozhodování, který je v lidnatých squatech bohatých na iniciativy nenahraditelný. Vyhýbání se konfrontacím, zejména těm kolektivním, je pro malého vůdce ve výcviku nepostradatelné, aby mohl prosadit své iniciativy jako hotové skutečnosti.
Stoupenci jsou zase docela rádi, že nemusí ztrácet čas ve frustrující situaci, kdy se ostatní vyjadřují, zatímco oni zůstávají vždy mlčenliví a pasivní.
Delegování se vyvíjí jako normální způsob vztahování se k druhým a s ním i pomluvy a stížnosti jako pojistné ventily pro nespokojence.
S ukončením aktivit směřujících navenek převládá přirozeně hierarchický duch skupiny a s ním i rozdělení rolí v souladu s touto hierarchií.
Vznikají vůdci a podřízení. Skuteční vůdci, kteří rozhodují, aniž by se kdykoli radili s ostatními, ale kteří vycítí, kam vítr vane. Za provádění vůdcových rozhodnutí odpovídají podřízení, kteří patří do skupiny nejvěrnějších, která se kolem vůdce shlukuje.
I v situacích přeplněnosti zde převládají přátelské vztahy – tady jsme všichni přátelé –, které vedou k téměř okamžitému vzniku vztahů mafiánského typu. Už neexistuje skutečná společná dohoda, s níž by každý jednotlivec souhlasil, protože by si ji svobodně zvolil, prodiskutoval s ostatními a schválil na základě principu jednomyslnosti. Místo toho je vše přiznáno těm, kteří jsou přáteli Přítele, a nic těm, kteří upadli v nemilost nebo jsou považováni za osoby stojící mimo partu. (Bídná) privilegia a zneužívání moci se udržují bez jakékoli možnosti prosadit své argumenty v okamžiku kolektivní konfrontace, která již neexistuje. Jedinými způsoby, jak na sebe upozornit, jsou síla a intriky. Všechna individuální napětí nahromaděná venku a v práci explodují uvnitř squatu. Již neexistuje žádná možnost je uvolnit venku, kde vznikají, protože chybí aktivita související s vnějším světem.
Pokud nějaké aktivity související s vnějším světem přežívají, jedná se o nevýznamné věci, o mizernou a zbytečnou řemeslnou výrobu, drobné sociální služby poskytované s elánem státního úředníka a především o koncerty.
Všichni jsou nuceni platit, nikoli za účelem financování nových, svobodně zvolených iniciativ, ale za účelem udržení organizátorů této „samoorganizace”. Neustálé ochuzování nápadů, které se střetávají pouze v soukromí. Shromáždění pouze jako rituální činnost unaveně opakovaná, odkazující na dobu, kdy ve skupině panovala určitá atmosféra. Pobyt ve squatu, který jasně pramení z neschopnosti vytvořit cokoli jiného, jakkoli omezeného, z nutnosti a ne z vlastní vůle.
S postupem času se vyvíjí tendence privatizovat všechny prostory a ty, které neslouží k bydlení, přizpůsobit vhodným podnikům s cílem vyjít s penězi. Proměna obsazeného prostoru v obrovský, zchátralý obchod, z něhož budou všichni okupanti doufat, že se uživí, a pěstovat iluzi úniku před konfrontací se zbytkem světa.
V tomto bodě již nelze hovořit o znetvořené sebeorganizaci, ale pouze o znetvoření jako takovém.
Všechny mechanismy odcizení, autoritářství, vykořisťování a prosté konformity, jimž člověk unikl squattováním, se uvnitř obsazeného prostoru reprodukují, a to v chabé napodobenině.
Squatter se nejprve zříká přímé akce a spokojí se s tou, která vedla k dobytí prostoru. Věříc v to, že bude moci žít na šťastném ostrově, se postupně zříká sebeorganizace. Ale squat, který ztratí sebeorganizaci, ztrácí svého ducha, svou identitu. Zbývá jen stav věcí.
PŘÍMÁ AKCE
Jak všichni víme, obsazení budovy je formou nelegální – kolektivní – přímé akce, prováděné otevřeně, která vede skupinu jednotlivců k znovuzískání životního prostoru, jenž byl dříve kolektivitě odňat těmi, kdo jsou u moci.
Anarchistická praxe přímé akce oživuje sebeurčení stávajících okupací a propůjčuje jim přesně ten dynamický rozměr, který může okupace proměnit ze skladů pro všechny chudé a vyvlastněné a posunout je ze současného stavu věcí směrem k rozšiřující se zkušenosti osvobození.
My, kteří pěstujeme chuť k dobrodružství a volný tok vášní, vidíme, že pouze prostřednictvím neustálé praxe přímé akce, přesahující čtyři stěny a překračující hranice zákonnosti vnucené státem, můžeme uspět v otevírání nových prostorů pro sebeorganizaci našich životů mimo squat a v vnášení nové důstojnosti do stávajících okupací. Stručně řečeno, v šíření praxe všeobecné sebeorganizace tady a teď.
ŠTÍTEK SEBEORGANIZACE
V pestré mozaice okupací v Itálii vyniká řada sociálních center, která se od ostatních odlišuje svým jedinečným pojetím sebeorganizace.
V těchto centrech jasně převládá politická forma odcizení nad ostatními formami (uměleckou, existenciální, produktivní). Tato centra jsou také místem, kde se plazí zombie obětavé militance. Jejich matrice je marxisticko-leninistická s trochou stalinistického a maoistického zabarvení tu a tam. Zde, a pouze zde, ideologie nikdy neumírá, čas se zastavil, všude jsou vousy, ikony Che Guevary a trojrozměrná kladiva a srpy.
Jediným důvodem, proč vznikají, je masové sdružování kolem politických cílů, o nichž rozhoduje vrchol politických organizací, které je vedou. Není opravdu žádným překvapením, že tato centra nabízejí pouze falešnou formu sebeorganizace, diskurz, který se nepraktikuje. Ale je dobrý k mávání jako vlajka.
Některá z těchto CSA (Autonomních sociálních center) se vyznačují instrumentálním, spektakularizovaným a centralizovaným řízením hudební produkce. Jsou velmi nakloněna komodifikaci a hvězdnému systému.
Pokud je cílem přilákat co nejvíce lidí, pak je lepší, aby hrála nějaká velká skupina, i když se jedná o kurvy ve službách kapitalistů z velkých nahrávacích nadnárodních korporací – přijde více lidí. A když velká skupina hraje ve velkém sociálním centru metropole, přijde ještě více lidí.
Praxe sebetvorby je nedostatečná a nepravidelná, stejně jako praxe sebeprodukce. Sebeprodukce je s neuvěřitelným zpožděním napodobována z praxe libertariánů. Je však náhle odvážně modernizována a obratně sladěna s machiavellistickým jezuitským myšlením, které ospravedlňuje jakékoli prostředky k dosažení nejvyššího cíle – -produkce a sebeorganizace hudby, která se utápí v byznysu, komodifikaci a reklamě, což vtiskuje sterilizující stigma na veškerou činnost, která vznikla jako prostředek k vyššímu účelu.
CSA, která si do svých iniciálů vepsala slovo „autonomní”, se ve skutečnosti nezdráhá požadovat státní dotace a státní služby (restrukturalizaci, údržbu, dodávky materiálu), aby mohla poskytovat další služby kolektivitě, to je jasné. Raději vysvětlíme turistický přístup k tématu sebekonstrukce.
Bylo by skvělé, kdyby sociální centra dotovaná státem ukončila toto nedorozumění tím, že by všem dala na vědomí, že poslední písmeno jejich zkratky znamená „asistovaná” a ne „autonomní”.
V CSA však především přetrvává vertikální systém rozhodování založený na hierarchii a delegování, který nemá nic společného se sebeurčením.
Tato centra se příliš nezabývají šířením praxe sebeorganizace, ale věnují velkou pozornost politice strany, určované na vrcholu organizací, kde sociální centra plní roli hnacího řemene. Centralizace Velkých sociálních center má devastující účinek v podobě ochuzování těch na periferii, takže náš slogan 10-100-1000 okupací zní jako sázka. Nakonec je mnoho CSA více než ochotných k sebereformistickému a kompromisnímu jednání s mocenskými strukturami, s opozičními stranami a zprostředkovateli, od nichž doufají získat jistotu, uznání, záruky, smlouvy, práva a peníze, zejména pokud jim to poskytne institucionální strana – jedna ze stran levice (i kdyby to bylo jen z důvodu volební
propagandy). Mýtus jednoty na společných ideologických základech se vrací jako přízrak. Předstírajíce nevědomost, dospívají až k tomu, že legalizaci – která ukončila okupace ve zbytku Evropy – vydávají za politické vítězství.
Ve skutečnosti se s velkou dávkou pošetilosti mohou dokonce sami oklamat domněnkou, že antagonistické boje lze stále vést z center, která jsou legalizována, restrukturalizována, regulována a kontrolována státem.
Jediná věc, která se za takových podmínek rozhodně nemůže rozvíjet, je seboorganizace. Sebeorganizace vyžaduje k rozvoji maximální svobodu. A sebeorganizace praktikovaná squattery je jediným koherentním základem pro rozvoj subverze uvnitř i vně squatu.
SPEKTAKULARIZACE
Od svého vzniku až do před několika měsíci (v roce 1995) byly úspěchy obsazených prostorů vždy cenzurovány velkými médii (tiskem, rozhlasem, televizí). Jejich spektakularizace se šířila pouze za účelem vytváření nadbytečných služeb, jako protikulturní barva nebo jako epizody temných drbů. Obraz squattera, který byl vyhozen, aby nakrmil masy, kolísal od pestrobarevného mladého punkera po potenciálního teroristu, autonoma nebo anarchistu. A všichni byli podezříváni z užívání drog.
Kdykoli okupanti svými činy uvrhli nějakou složku státu do krize, ten se samozřejmě uchýlil k druhému obrazu, který už tak uklidňující nebyl – k obrazu dědiců extremistických bojových skupin ze 70. let, zuřivých šílenců zcela izolovaných od civilního kontextu. Jinak se v létě objevila barevná příloha o podivných mladých lidech, kteří nechtějí o práci ani slyšet, propichují si uši, tetují se jako zvířata a poslouchají rockovou hudbu. Tyto titulky mainstreamového tisku vždy s počátečním překvapením otevírali sami okupanti.
Demokratické otevření se spektakulárním/kulturním aspektům sociálních prostorů je skutečností, která nutí k zamyšlení.
Prostřednictvím mainstreamových médií se sociálním hnutím podařilo širokým masám prezentovat svou „spektakulární” a „sociálně prospěšnou” stránku, zatímco vše ostatní je cenzurováno nebo zkreslováno, což vede k významnému a nespornému zkreslení kolektivní představivosti.
Situace se již roky nemění. Již nějakou dobu, zejména od doby, kdy bylo CSA Leoncavallo [alias Leonka] vystaveno vystěhování, jsme svědky rozmrazování více či méně mainstreamových orgánů pro manipulaci konsensu, které jsou v rukou institucionální levice při jednání s extrémní levicí, zejména s Autonomií, která je v CSA přítomna.
Dva příklady: Zprávy o chytrých dětech z Leonky na RA13, deník Il Manifesto, který se v otázce sociálních center proměnil v tribunu Autonomie.
Co následovalo?
Institucionální levice (PLUS, Rifondazione, Rete, Verde – italské levicové strany) se ze své strany rozhodla zahájit volební kampaň proti vítězné Lize v Miláně a využila k tomu vyklizení Leoncavalla.
Je to ukázkový příklad politického oportunismu bývalé PCI, která spolu s soudruhem Craxim v roce 1989 jako městská vláda Leoncavallo vojensky vyklidila a značnou část budovy srovnala se zemí. Avšak tento horlivý nováčik v boji proti Lize náhle změnil svůj politický názor na sociální centra.
Autonomia, která Leoncavallo spravuje, se ze své strany rozhodla zachránit nejstarší a nejslavnější italské sociální centrum za každou cenu, přičemž jasným rozhodnutím – snad z nejvyšších míst? – bylo neusilovat o žádnou formu legitimace ze strany státu. V Miláně, stejně jako v Římě, usiluje hnutí Autonomia o politickou moc nezbytnou k tomu, aby si vynutilo určité uznání ze strany státu. Tato moc však chybí, a proto je nutné upevňovat spojenectví a vytvářet jednotné fronty.
V Římě vede toto nechutné spojení k tomu, že CSA společně s ARCI a skauty sbírá podpisy za legalizaci a podporuje Rutelliho v předvolební kampani. V Miláně však Lidová fronta sjednocená kolem Leoncavalla nachází svůj nejúplnější výraz ve spektáklu. Rozhovory, kulaté stoly, nekonečné čekání, průvody, prezidenti, protiprezidenti, umělci,
akrobati, klauni, mučedníci, ceny Oscar, progresivní intelektuálové, policisté, stránky v denících a ustarané matky. Fikce a realita se mísí a spektákl se stává tak totálním, že se vše mění ve spektákl.
A s spektakulárností přichází sterilizace.
Vše se odehrává v rámci velkého spektáklu a tento spektákl ovládá celý život.
Sociální centrum, které se v roce 1989 rozhodlo bránit molotovovými koktejly, se nyní rozhodlo bránit prostřednictvím vyjednávání se svými vyklízecími. A podmínky jsou poměrně tvrdé. Dva měsíce spektáklu, který zinscenovali “soudruzi” z institucionální levice, uvrhly Leoncavallo do slepé uličky. Centrum bylo dočasně přesunuto na extrémní periferii a muselo přijímat velmi omezující podmínky, kdykoli byly uplatňovány.
A když lidé z Leoncavalla uklouznou, odchýlí se od scénáře, na kterém se dohodli s levicovými stranami, a stane se něco, co se nelíbí “soudruhům”, majitelům médií, nejprve přijde výprask a pak ticho cenzury.
Mezitím se již celé měsíce na všech televizních stanicích a v každých novinách šíří odrazující obraz, který je vydáván za vzor sociálního centra. Co se líbí straně, Sociální centra jako místa pro poskytování služeb marginalizovaným, jako pestré mimokomunitární subjekty, jako místo pro znovuzavedení charitativních domů, jako místo volného času, pro ty, kdo nemají žádné vazby, jako schránky a reproduktory mládežnické subkultury, jako centra pro sbíhání napětí, která jsou zde zjevně sublimována, zušlechtěna pouze proto, že jsou součástí levice a definitivně představují rezervoár hlasů a kádrů pro levicové strany.
V podstatě se tato sociální centra stávají podporovanými a doplňkovými místy pro reprodukci konformity a normalizace prostřednictvím poskytování služeb, které stát postrádá pro rostoucí počet marginalizovaných lidí ve velkých městech, kteří by se mohli stát problémem pro veřejný pořádek.
To je možná nejznepokojivější aspekt spektakularizace, kterou provádí levice sjednocená kolem Leoncavalla.
LEGALIZACE V ZAHRANIČÍ
Navzdory rozdílům ve vývoji a historii squatterského hnutí v severní Evropě lze učinit několik pozorování, zejména pokud jde o vztah, který se vyvinul mezi squatterským hnutím a vládnoucími silami.
Legalizace je jedním z nejúčinnějších prostředků proti nepříjemnostem spojeným s podvratnou činností. Využívaly ji zejména sociálnědemokratické režimy k potlačení nejradikálnějších a nejotevřeněji podvratných prvků.
Již před lety plán TREVI, vypracovaný společnými silami různých ministrů vnitra EHS [Evropského hospodářského společenství, předchůdce Evropské unie] proti veškeré sociální subverzi, doporučoval dvě cesty k řešení problému squattů: přímý zásah veřejných sil nebo využití postupných procesů legalizace/integrace (z Unianita Nova 28. 11. 1993). Zde stručně uvádíme některé jevy, k nimž legalizace vedla ve velkých evropských městech, jako jsou Hamburk, Berlín, Ženeva, Paříž a Curych.
Mezi cíli squatterů a cíli legalizovaných komunit se prohlubuje propast. Legalizované prostory obvykle neprojevují solidaritu s nelegálními prostory, kterým hrozí vystěhování.
Poté, co si obyvatelé zajistili ubytování a obytný prostor na základě smlouvy s majitelem, napětí mezi bývalými okupanty opadá; na demonstracích a v boji se objevují méně často a domácí situace dostává přednost před touhou jednat.
V Berlíně a Hamburku se během okupačního hnutí na počátku 80. let počet nelegálních squatů postupně snižoval, až téměř zmizely. Současně ustaly i ty nejradikálnější boje.
Smlouvy obyvatele zavazují.
Domy, na které byla uzavřena smlouva, procházejí rekonstrukcí v souladu s dohodami s majitelem, graffiti a fasády se přemalovávají a majitel požaduje placení nájemného. Squatter se tak mění z potenciálního buřiče v naprosto běžného nájemníka s podporou.
Vzniká tak alternativní podnikání.
Od Berlína po Ženevu existuje mnoho legalizovaných sociálních center, která platí své barmany, vylepovače plakátů i pokladníky, kteří vybírají vstupné. Odvětví hudby, představení a festivalů se rozvíjí. Dokonce i na těch nejalternativnějších místech žádají divadelní, filmové a hudební soubory o dotace od města, přičemž bez skrupulí pošlapávají základní principy nezávislosti, samofinancování a samosprávy kvůli hrstce mincí, zatímco si nadále zachovávají nálepku „alternativní”. Navíc není výjimkou, že ochotně platí různé daně, které stát ukládá na hudbu a představení.
Stávají se tak izolovanými od těch nejradikálnějších diskusí.
Od hnutí, které se již spokojilo s iluzí, že vydobilo pár metrů čtverečních ze spár spekulantů, jsou navrhovány iniciativy a akce, demonstrace a boje. V praxi přímé akce se hnutí ve skutečnosti projevuje v ustálených a zinscenovaných formách – jasným příkladem je sportovní berlínský rituál prvomájových oslav.
V Hamburku byly navzdory proslulé radikálnosti Hafenstrasse všechny squaty legalizovány. Ti, kdo obsadí nějaký prostor, jsou do 24 hodin vystěhováni. Několik squatterů se s problémem bydlení vypořádalo tak, že začalo žít v karavanech. Stejné řešení bylo přijato v Bema Zaffaraya – na předměstí se nachází pole přívěsů a nákladních vozů, kde žije asi dvacet squatterů.
POLITICKÁ ODPOVĚDNOST TĚCH, KTEŘÍ USILUJÍ O LEGALIZACI
V posledních několika letech téměř všechny levicové strany daly jasně najevo svou údajnou sympatii k sociálním centrům – samozřejmě k tomu došlo především kvůli utilitární opozici, kterou chtějí vidět v konfrontacích s pravicí (monstrum určené k boji proti, přičemž ignorují vše ostatní a hlasují pro levici, zatímco si drží nos), jejíž nenávistný a zatvrzelý postoj vůči CSA je dobře známý.
Není náhodou, že nemluví o okupacích, ale o sociálních centrech – tento hrozný termín, s nádechem byrokraticko-socialistické realpolitiky, zahrnuje bez rozdílu všechna místa, která v očích takzvané občanské společnosti plní funkce veřejného zájmu, od center pro seniory po keramické družstva, od rychlé pomoci při předávkování po zkušebny pro místní kapely. Všechna ta sociální centra.
S takovými nejednoznačnými pojmy se levice pustila do všeho, co je v jejích silách, a neustále hovoří o solidaritě s každým otevřeným prostorem, ale vždy se vyhýbá jakékoli zmínce o squatech. V důsledku tohoto postoje pokračují červené rady ve vyklízení všech nelegálních prostorů, jakmile se dostanou k moci, od Janova po Řím, a následují tak
ideální cestu dobré levicové vlády, kterou dobře znají všichni, kdo byli v posledních deseti letech vyklizeni červenými radami v Turíně, Miláně, Bologni, Janově atd. atd. Vypadají tak velmi podobně jako fašisté.
Výše jsme uvedli, že není náhodou, že okupace nejsou zmiňovány. Levicové strany (Rifondazione, PDS, Verde, Rete) jsou ochotny tolerovat sociální centra pouze tehdy, pokud je jedna z jejich funkcí uznána občanskou společností a pokud jsou legitimizovány spokojeností těch, kteří využívají jejich služeb, a to způsobem, který nepodkopává volební konsensus a vyhýbá se obvinění z tolerování situací, které jsou cizí nebo přímo nepřátelské vůči vládnoucímu řádu.
Stručně řečeno, ti, kdo jsou u moci, jsou ochotni tolerovat fyzickou existenci čtyř stěn, které sami přímo neposkytli, pouze za podmínky, že metody a konečné cíle druhé strany nejsou v rozporu se stávajícím stavem. Bezplatné a dobrovolné služby, které tato centra poskytují za účelem vyplnění mezer ve státních programech pomoci, jsou tedy zcela na místě. Sociální práce, která legitimizuje existenci sociálních center, legitimizuje také ty, kteří jsou u moci a umožňují jim existovat, a pozitivní spolupráci s vládou, která by mohla zlepšit náš způsob života v tomto státě, aniž by kdy ohrozila jeho skutečnou a řádnou existenci.
Ale, jakkoli je to neuvěřitelné, nejsou to jen strany rekuperace, které tlačí na legalizaci, na mírové přežití a koexistenci, na zařazení momentů vzpoury do kategorií, které moc snáze asimiluje, jak by se dalo logicky předpokládat, ale také někteří, o nichž by se dalo skutečně říci, že jsou zapojeni do té sféry, kterou s veškerou náležitou rezervou nazveme hnutím, zejména do sféry takzvané Autonomie.
V tomto případě se zdá, že požadavky na legalizaci a smíření s institucemi musí jít ruku v ruce s upevněním jejich postavení, tedy s uznáním moci či protimoci, jak tomu kdo chce říkat. Je to přímý důsledek způsobu života, který má málo společného s touhou a vůlí být svobodný, ale spíše vychází z politické metodologie, která již všem odhalila monstrózní bankrot, a to i na individuální úrovni.
Abychom zásadně pochopili, jaké jsou odpovědnosti výše zmíněného hnutí za legalizaci, mějme na paměti několik konkrétních bodů:
1. V jejich očích získává sociální centrum legitimitu pouze díky masovému využívání.
2. Zprávy, komunikační prostředky, práva k užívání a především aktivity jsou definovány v úzké souvislosti s existencí konkrétních sociálních tříd (těch samých, které určuje moc) – proletářů, studentů, barevných přistěhovalců.
3. Každý individuální rozměr revoluce je ignorován, nebo se život člověka ve skutečnosti zcela nezmění, ale je rozdělen na osobní čas a volný čas věnovaný boji.
4. Dokonce i imaginární revolucionář mizí už ne „Nevěříme médiím”, ale používáme je, protože komunikace je mocná. Už ne, aby člověk měl budoucnost, je nutné si ji nejprve vysnít, protože je čas být definitivní, jelikož v ulicích je vždy masa, které je třeba dát přesné pokyny. Už ne „Pryč s mafiemi stran”, protože ne všechny strany jsou si rovny, jsou tu levicové strany s přáteli, které známe a které nám mohou pomáhat, radit, bránit, podporovat a financovat, pouze pravice je nepřítelem.
Mějme na paměti tyto čtyři konkrétní body.
Zařaďme to do kontextu italské národní scény, kde se rozběhlo nejméně sto různých okupací, avšak veřejně dostupné informace odrážejí (jak je u masových médií zvykem) výhradně dvě velké organizované iniciativy – Řím a Milán.
A zvažme nyní, jak se důsledky dohod přijatých velkými místy v těchto dvou městech srovnávají se zbytkem světa – mělo by být jasné, že pokud nelze obsadit a udržet prostor, aniž by se člověk vyrovnal se stranami zde – kde existují masy a kde tedy podle ovčí mentality demokracie existují největší boje, i když jsou z revolučního hlediska bezvýznamné – musíme vzít v úvahu realitu v provinciích nebo těch, kteří – ach, neštěstí – mají tu vadu, že za sebou nemají masy.
Představme si postoj úředníků, kteří by si byli zcela jisti svou politickou nezranitelností tváří v tvář tolika příkladům, kdyby vyhnali ty, kdo se takovým dohodám nepodřídí. Když existují tak jasné precedenty, je postup zřejmý (až na to, že poté neteče krev, a tak vznikají ještě jasnější precedenty).
Všude jinde, v místech, která již existují, ale zejména v těch nových, ve velkých městech, ale zejména v malých městech a provinciích, a především tam, kde nebyly uzavřeny žádné dohody, budou čelit okamžitému vojenskému zásahu nebo alternativě přijetí stavu věcí, který je v omezujícím smyslu určen dohodami již přijatými jinými realitami na vysokých místech, které jsou před úřady legitimnější.
A všechna obsazená místa, která i nadále odmítají jakýkoli dialog s mocenskými strukturami a která se ocitají v sousedství skupin usilujících o právní uznání, budou násilně vyklizena; vyklízecí jednotky budou mít pro své represivní zásahy plnou oporu v dohodách přijatých velkými městskými prostory – dohodách, které v očích veřejného mínění znovu vytyčují hranici mezi těmi dobrými (kteří přijímají dialog s institucemi) a těmi špatnými (kteří jej odmítají).
Možnost provádět nové okupace bude definitivně uzavřena, jak je dobře vidět v jiných zemích Evropy, kde platí legalizace squatů. Kdokoli chce prostor, může poslat žádost správě a důvěřivě čekat. Kdokoli bude i nadále trvat na okupaci, bude okamžitě vystěhován.
Závažnost odpovědnosti těch, kdo chtějí nebo usilují o zbytečný dialog s mocí, je umocněna skutečností, že tato sféra se prezentuje jako jednotná skupina, která vytyčila přesnou linii, kterou všichni její členové při každé iniciativě důsledně dodržují, čímž vytváří specifické pozice v samotném prostředí extrémní levice. Není náhodou, že v městech jako Řím, Padova, Florencie a Milán dochází ke sporům a konfliktům. Situace, které se s touto linií neshodují, i když jsou stále součástí levice, jsou oficiálními zpravodajskými zdroji opomíjeny a ignorovány. Jediným hlasem prezentovaným navenek je hlas těch, kteří se rozhodli navázat vztahy s institucemi a kteří se prosazují jako jediný existující partner pro dialog.
Právě zde dochází k zavedení shromáždění, která se označují za jediného zástupce výše zmíněného hnutí.
Je rovněž zřejmé, že zatímco někteří vytyčují jednoznačnou linii, všichni ostatní (většina účastníků hnutí) se ve skutečnosti ocitají v situaci, kdy se nechtějí přiklonit na žádnou stranu. Jedinou možností, která jim v konfrontaci s mocí zbývá, je smířit se s linií, o kterou nepožádali ani ji nechtěli, ale s níž jsou proti své vůli nuceni se vypořádat. Ať už to chtějí, nebo ne, jedná se o zradu důvěry.
Samozřejmě by tato legalizace nemusela obstát sama o sobě; mohlo by se jednat o ujednání, které by zahrnovalo povinné sdružování (s celou řadou stanov, předsedů, pokladníků atd.), družstevní, symbolický nebo možná ne tak symbolický nájem placený městské správě, soužití s jinými sdruženími všeho druhu, dodržování požárních, hygienických a stavebních předpisů s odpovídajícími kontrolami ze strany různých úředníků a policistů. A pak také licence na prodej alkoholu, povolení k přehrávání hudby a pořádání představení (což již navrhl Verdi v Turíně – uzavřená sociální centra tak musí prodávat vstupenky a platit daně jako všichni ostatní…), atd., atd. Možná se to všechno nestane, možná ne najednou, ale jakmile se diskuse jednou otevře, už ji nikdy nebude možné uzavřít. Zatím je jasné, že stát, stále docela spokojený s vytvořením precedentu pro řešení tohoto problému, by neuložil Velkým společenským centrům Velkých měst nespravedlivé podmínky, které by mohly vyvolat reakce ze strany základny, ale neměl by žádné výčitky, kdyby je od samého začátku uložil v méně veřejných situacích.
Ale opět, vzhledem k tomuto problému jsou přirozené důsledky politiky Autonomie zcela zřejmé: místa, která se dokážou s mocí vyjednávat, aniž by ztratila svůj prostor, budou ta, která si získala masy na svou stranu tím, že se demagogicky prezentovala jako politická avantgarda, jinými slovy, ty, které mají na své straně faktor stáda, a proto mají také slovo v novinách a v televizi, čímž jsou legitimizovány před veřejným míněním a institucemi – to vše v duchu demokratického dogmatu, že většina má vždy pravdu. Pokud má být základem boje za okupaci záruka, že se jí nikdo nedotkne, záruka uznání jejího statusu, vede to nakonec k vymýcení všech psychologických prvků zlomu, které charakterizují revoluční vůli od okamžiku jejího vzniku.
Ti, kdo skutečně usilují o radikální změnu, nemohou hledat záruky, neboť jedinou zárukou, kterou můžeme mít, je zachování naší důstojnosti jako revolučních jedinců tváří v tvář světu, ve kterém nemůžeme žít svobodně. Cokoli jiného je tragická naivita nebo odcizující mystifikace života.
Anarchisté, kteří nejsou hnutím a nemají ani programové linie, ani centrální organizace, prožívají své situace okupace a sebeorganizace nejrůznějšími způsoby, čímž ponechávají pole otevřené pro každý experiment těm, kteří tyto zkušenosti prožívají přímo na svém území. Právě z tohoto důvodu se pečlivě vyhýbají poskytování přesných pokynů a ideologických předpisů ohledně způsobů, jak toho dosáhnout.
Jediným principem, který pevně zastáváme – a to nejen ve vztahu k anarchistům, ale ke všem, kdo usilují o cestu k sebeurčení směřující k převratu současného stavu věcí –, je, že čím svobodnější jsme, tím lépe. Zdá se zřejmé, že nikdy nebudeme usilovat o dialog s institucemi (a už vůbec ne s politickými stranami, ať už pravicovými, nebo levicovými), ledaže by to bylo naprosto nezbytné. Zdá se nám, že osudy okupací, zejména ve velkých městech, nejsou zcela vydány na milost a nemilost stranickým přízním a zákonům, ačkoli k tomu jinde dochází častěji, takže můžeme operaci zaměřenou na vyjednávání a legalizaci považovat pouze za pokus o legitimizaci para-institucionální moci, která nemá vůbec nic společného se sebeurčením a revoltou.
Kromě toho nemáme vůbec v úmyslu platit cenu za tuto oportunistickou politiku účetních. Pokud se tomuto procesu nedá zabránit, budeme vědět, koho to máme nechat zaplatit. Z tohoto důvodu budeme až do té doby odhalovat tyto zapáchající arbitry spolu se všemi hrozbami, které skrývají.
Proto nemáme zájem být co nejpočetnější, pokud to nevyplývá ze spřízněnosti, která nás spojuje s konkrétními jedinci prostřednictvím naší každodenní praxe přímé akce. Rozhodli jsme se, že nebudeme součástí hnutí alternativních klubů, které sledují sen o showbyznysu nebo se snaží žít z tržního stánku chudáka, natož z para-institucionálních buněk připravených setkávat se s orgány nadvlády (i když levicovými) jen proto, aby přežily a mohly plnit tajemnou roli předvoje mas.
Naším cílem je zničení politiky. Nechceme tedy žádnou moc, ale naopak chceme moc zničit. Navrhujeme proto co nejširší šíření, zejména prostřednictvím přímé akce, různých zkušeností s otevřeně revoluční samoorganizací jako funkční heterogenitou experimentů s okupacemi na místním i mezinárodním území. Vyzýváme k sérii setkání s cílem sdílet informace a zkušenosti týkající se našich nelegálních, antiinstitucionálních metodologií, které ovlivňují všechny koncepce, individuální i kolektivní, každého, kdo se z vlastní svobodné vůle – a nikoli z bídné nutnosti – rozhodl žít podle principů sebeurčení a svobody.
Témata, která navrhujeme, se tedy týkají všech, kdo se denně aktivně angažují v různých sférách: v oblasti samofinancování a organizování alternativních forem fungování mimo rámec alternativního podnikání, v oblasti vlastní produkce, distribuce, vlastní výstavby, podpůrných aktivit pro menší kolektivy, šíření našich myšlenek a praxe a ve všech oblastech činnosti mimo obsazené prostory – antimilitarismus, antiklerikalismus, neúčast ve volbách, sociální kontrola, kritika práce, jiné formy sebeorganizovaného boje.
Proti centralizaci, proti homogenizaci, proti jakémukoli členství, šířme tisíce praktik osvobození.
El Paso Occupato – Via Passo Buole 47 – Torino, Italy
Barocchio Occupato – Sir. Barocchio 27 – Grugliasco TO, Italy